Na Vánoce roku 1993 jsem se s nadějí na nový, správný a bohulibý život přestěhovala z domova v Praze do městečka Žebrák, jednoho z několika míst, kde bydleli stoupenci Jana Dvorského a jeho partnerky Lucie. Tehdy osmadvacetiletému Janovi vyšla v témže roce knížka Syn člověka^[1], v níž se prohlásil za mesiáše a svojí partnerku za praduchovní bytost Labutí Pannu. Opíral se o knihu Ve světle Pravdy. Poselství Grálu, knihu sepsanou Abd-ru-shinem  v 30. letech 20. století.^[2]

Bylo mi čerstvě 21 let. Měla jsem za sebou běžné dětství a běžnou výchovu té doby. Dětství, které v mých deseti letech narušil dramatický rozvod rodičů a které se od té doby odvíjelo trochu nešťastně. O tátovu přítomnost jsem přišla zcela a do nové rodiny jsem už plně nezapadla. Vystudovala jsem střední školu, odešla jsem do podnájmu a získala jsem svou první práci v kanceláři. Byla jsem běžná mladá žena, která si vysnívala vlastní budoucnost. Ráda jsem se bavila, zajímali mě lidé. V dospívání se ve mně probudila silná touha po spiritualitě. Sháněla jsem si dostupnou literaturu. Byla jsem netrpělivá, měla jsem nutkání, že musím – nejlépe teď hned – vyřešit, jak je to se smyslem života, jaký je Bůh, jak celý svět funguje. Takže když mi bylo 19 let, už jsem četla Poselství Grálu a byla jsem přesvědčená, že jsem našla to pravé. Vše ohledně víry a spirituality jsem si řešila sama, neměla jsem nikoho, kdo by měl podobné potřeby a zájmy. Když jsem pak objevila Janovu knížku, brala jsem ji jako pozvánku žít život podle Poselství.

Janova knížka nebyla příjemná, byla plná zloby vůči lidem, byla proti stávajícím pořádkům. Pro mě bylo důležité, že je na zemi Mesiáš, ale to, co se v ní konkrétně píše, jsem pečlivě nezvažovala. Dnes zpětně vidím, že tato směsice netrpělivosti, naivity, nevyzrálosti a neschopnosti kriticky myslet a zároveň v jistém směru osamocenost mi byla osudná.

Takže jsem odešla do společenství, kterému dnes říkám sekta. Bylo v ní vše, co by člověk u sekty předpokládal. Požadavek přerušit všechny kontakty s původní rodinou a kamarády. Vybraná literatura, která se směla číst. Každý, kdo nepřijal Dvorské jako vyslance Boží, byl označen za Zlo. Přísná hierarchie. Povinnost poslouchat a podřizovat se mesiášovi a jeho rodině. Ponižování, pomluvy, lži, manipulace, gaslighting. Šmírování v soukromí. Kdo se nepodřídil, byl vyloučen.

V sektě jsem byla 17 let a byla jsem svědkem její proměny. Na úplném začátku byla snad nejtvrdší, nejradikálnější. Figurovali v ní i jasnovidci, kteří denně kontrolovali důvěru v mesiáše a jeho ženu. Pokud někdo neměl stoprocentní důvěru, odpadal. Tak se říkalo vyloučení ze sekty. To samo o sobě v konečném důsledku znamenalo, že je člověk odsouzen k duchovnímu zániku v pekle. Já jsem si hned na začátku v sektě našla partnera a narodili se nám rok po sobě dva synové. Krátce na to jsme se rozešli.

Během let se vše stávalo mírnějším. Každý z nás, kdo jsme tam přišli v oněch prvních letech, jsme zažili odpadnutí, ony šílené pocity, že půjdeme do pekla, a zase přijetí, takže každé další odpadnutí už jsme brali méně osudově a nevratně. Zažili jsme i období osobní oblíbenosti a přízně, která se však nikdy dlouho neudržela. Na začátku každý odevzdal svůj majetek do společenství a všichni z něj žili, nikdo nepracoval. I to se v průběhu změnilo. Lidé začali pracovat, peníze posílali Dvorským. Dvorští byli v Čechách do roku 1995. Pak odešli do zahraničí, v Čechách byli trestně stíhaní za neposílání dítěte do školy. Nevěděli jsme tedy, jak skutečně žijí. Navštěvovali jsme je jen zřídka, někdo za nimi jezdil častěji, někdo vůbec a třeba já jsem je neviděla v kuse sedm let. V průběhu času se jim narodilo celkem 8 dětí, lidé si brali půjčky, aby je uživili. Půjčky jsme však časem nezvládali platit, takže jsme se všichni dostali do exekucí.

Dvorští se už někdy v roce 1995 distancovali od svojí knížky Syn člověka. Základem se tedy na nějaký čas stalo Poselství Grálu, nakonec se vše přerodilo do prazvláštního paskvilu, kde jejich názory už byly v lecčems s Poselstvím v rozporu, ale byly závazné a Poselství nadřazené. Postupně se velmi zásadním stalo to, jak kdo vypadá (tělesně i jak se obléká), jakou poslouchá hudbu, do jaké kasty patří. To se řešilo nejvíce. A bylo velmi důležité, aby rodina Dvorských měla spoustu věcí, dost peněz, spoustu požitků.

Dvorští svoje mesiášování začínali jako rebelové proti stávajícím pořádkům, nebyli však vizionáři. Zpočátku to působilo, jako by ten vůdčí byl Jan, záhy ale bylo zřejmé, že dominantní osobou byla Lucie.

Po nějakých deseti letech mesiášování procházeli jakýmsi druhým dospíváním, třeba Jan se nechával tetovat, oblékal a choval se jako jeho hudební vzor Ozzy Osbourne, ostentativně nosil obrácený kříž na krku. Po dalších letech onemocněl, byl dlouhodobě upoután na lůžko…

Jistě se nabízí otázka, proč jsem ze sekty neodešla, byla jsem tam přeci dobrovolně.  Zde je možná zapotřebí pochopit, že člověk v sektě žije v určitém příběhu, kterému uvěřil. Ten náš příběh byl o tom, že na zem přišel Mesiáš, který na sebe přijal chyby lidí proto, aby mohl účinně pomoci. Tím se vysvětlovaly všechny proměny, případně i odhalené chyby. Byly to vlastně naše chyby… Dál byl ten příběh o tom, že Mesiáš bude mít povolané, kteří mu mají pomáhat, ale většina jich selže a stanou se z nich novodobí jidášové. To tedy ve mně vytvořilo hluboký strach nejen z pekla, ale také ze selhání ve službě Bohu. Představa zrádce byla ochromující.

Rok 2010 byl můj poslední, koncem roku jsem odešla. Předcházelo tomu mnohé. Jednak se už nashromáždilo mnoho prokazatelných lží a nesmyslných obvinění, které Dvorští vynášeli vůči některým členům sekty. Nejstarší dcera Dvorských nahlásila úřadům svou skrývající se, trestně stíhanou rodinu, protože chtěla z rodiny odejít. Od rodiny pak i tajně utekla. Bylo to jakési prohlédnutí, že v té rodině není všechno tak, jak světu prezentují. Jejich rodina se také začala objevovat v bulváru. Chlubili se kupříkladu tím, kolik párů bot mají, jak vysoký platí nájem za bydlení. Jan podával rozhovory, kde lhal, že nemá žádné pomocníky. A pak přišlo to poslední. Lucie Jana vyhodila z domu. Prý dal facku jednomu z jejich dětí. A prý abychom viděli, jak se má žena v takovém případě zachovat. On odešel, přestěhoval se do zahraničí k pomocníkům a dostal od svojí ženy příkaz, že tam má pracovat… Pomocníci měli dál všechny peníze posílat jí.

Odešla jsem. Já, moje děti, můj nový partner a několik dalších lidí. Přestali jsme tomu příběhu věřit.

Hned po odchodu ze sekty jsem si myslela, že svoji minulost hravě zpracuji, že ji spíš budu dávat k dobru jako legrační historku. Jako něco, co třeba posluchače šokuje, ale hlavně pobaví. Že budu žít běžným rodinným životem, že budu mít s novým partnerem další děti a že čas vše zahojí. Jenže cosi ve mně, co je mocnější než vědomé plány mojí mysli, se chovalo jinak. Doléhaly na mě těžké výčitky svědomí za to, jaký život jsem vedla, jak jsem se chovala, na čem jsem se podílela. Viděla jsem svoje charakterové vady, slabosti a pokřivenost. Moje pocity byly plné hlubokého studu a bolesti. Stále se mi vracely vzpomínky na ponižování, bezpráví, vykořisťování. Nejhorší bylo uvědomění, v jak nezdravém prostředí vyrůstaly moje děti. Uvědomění, že jsem jako matka selhala, protože jsem je nebránila před ponižováním a nadávkami od vyšinutých lidí. Musela jsem se hluboko ponořit do všech těchto pocitů a stavů. Tam někde na dně jsem objevila i výčitku vůči Bohu. Jak mě v tom mohl nechat, když věděl, že chci z hloubi duše a ze srdce plnit jeho vůli? Jak mě mohl nechat takto ublížit vlastním dětem, když musel vědět, že v hloubi duše považuju svoje mateřství za jeden ze svých největších životních úkolů a jak moc jsem chtěla svým dětem dát jen to dobré?

Odpověď nemám. Stejně jako ji neměli a nemají další miliony lidí v podobně těžkých a bolestných životních situacích. To patří k životu a prožívání. Někde v tomhle vnitřním místě jsem nahmatala cosi jako základy svojí vlastní morálky, svých vlastních hodnot, tolik odlišných od těch, které jsem žila v sektě. Stará představa Boha jako entity, která kdesi určila pravidla, do stvoření dala zákon karmy a ta nás buď soudí, nebo nám fandí, ta se mi zcela rozpadla. Nemůžu už věřit na karmu v abd-ru-shinovském pojetí. Tato víra mimo jiné může dělat z nezralých lidí necitlivá monstra. Namísto toho se objevil pocit soucitu vůči lidem a jejich bolestem. Vědomí toho, že se na lidi dívám jako na rovnocenné, že sem všichni patříme. Mám úctu k přírodě a zvířatům. Mám také díky tomuto procházení vlastní temnotou jakýsi vnitřní obraz toho, čím právě já můžu být svým blízkým prospěšná.

Začala jsem hodně číst. Pročetla jsem knihy různých spirituálních a náboženských směrů, hodně se zajímám a čtu o psychologii a historii. Mám ráda literaturu i nové poznatky z vědy o biologii, genetice, vývoji člověka. Vzdělávání mi velmi pomohlo. Získala jsem rozhled a nadhled

Dnes mám v sobě jistou představu o společnosti, která mi kdysi v mládí chyběla. Myslím si, že v lidské společnosti mimo jiné stále působí prastaré síly, kdy část jedinců chce vládnout a mít výhody na úkor těch druhých.

Část lidí žije s poruchami osobnosti, narcismem, psychopatií… Je dobré o tom vědět a vědět, co to znamená. Je dobré také přijmout, že ti lidé si svoji poruchu nevybrali ani nezavinili.

Přemýšlím i o Bohu. Jsem otevřena i tomu, že je možnost, že není. Anebo není jen Dobro, jak jsem si myslela dřív.

Nevím. A připadá mi, že moje Nevím je můj osobní posun směrem k větší zralosti. Nevědění mě už neděsí a ani neznervózňuje, dává mi prostor přijímat impulsy mého (vnitřního) života čistěji

Myslím si, že prožitky, které jsem získala v sektě mě dovedly k větší osobní hloubce a rozhledu, k poznání sebe i druhých i z té temné, skryté stránky a to hodnotím jako dobré.

Před Velikonocemi roku 2023 jsem od svých kamarádů dostala zprávu, že Jan Dvorský odešel od rodiny, má jinou partnerku a vede svoje webové stránky o bylinkaření. Vyhledala jsem si na něj kontakt a napsala jsem mu, vstřícně mi odepsal a já jsem ho požádala, aby zbývajícím lidem v jeho společenství napsal, že on není mesiáš. Že to oni potřebují slyšet od něj, aby se zbavili strachu, že se stanou zrádci. Už mi neodepsal.

Sekta dnes funguje dál. Vede ji Lucie, která pár zbylých členů udržuje v představě, že všechno jede podle plánu. Že Janův odchod je jen epizodka, kvůli hříchům lidí na zemi. Lidé jí a jejím dnes již dospělým dětem stále posílají peníze.

Dnes žiji se svým partnerem a našimi dvěma dětmi v zahraničí. Moji první dva synové, kteří se narodili do sekty, jsou již téměř třicetiletí a žijí si svoje vlastní, svobodné životy. Můj vztah s partnerem, rodina, tvoření zázemí pro děti, doprovázení je jejich životem a péče o vztah s těmi dospělými je nyní mojí hlavní činností, která mě hluboce naplňuje.

Přeji všem čtenářům sílu k tomu zpracovávat výzvy, které život přináší.

Kristýna

Vyrůstal jsem ve světě, kde se víra měřila intenzitou prožitků. Každé setkání komunity bylo bouřlivé – hlasité modlitby, zpěv, slzy, výkřiky, ruce vztažené k nebi. Bible byla prvním a posledním slovem ve všech sporech (byla brána doslovně) a hlas autorit zněl neochvějně. Zároveň si komunita zakládala na tom, že žijí jako prvotní křesťané, tedy správně.

Můj otec často mluvil o blížících se katastrofách. V rodině se žilo v přesvědčení, že příchod Božího království je otázkou několika desetiletí: jedni budou vzati k Bohu, druzí zůstanou potrestáni. Nebyla žádná šedá zóna, jen ostrá hranice mezi „dobrými“ a „ztracenými“

Bůh, kterého jsem poznával, byl přísný soudce. A čím víc jsem o něm slyšel, tím méně k němu cítil úctu.

Přesto jsem se nějakou dobu účastnil shromáždění. Měl jsem rád své rodiče a nechtěl je zklamat. Jenže představa Boha, před kterým musí člověk klečet, prosit, ponižovat se a žadonit o přízeň, ve mě vyvolávala odpor. Začal jsem se cítit uvězněný mezi dvěma světy – v náboženské komunitě jsem byl „jiný“, ale i ve světě „venku“ jsem si kamarády hledal těžko. Často jsem bloumal ulicemi města, s hlavou plnou otázek, které jsem se bál vyslovit. Vnímal jsem prázdnotu, tíhu, úzkost. A hlavně zmatek z toho, kdo vlastně jsem.

Otec mi opakoval, že studium je zbytečné. Že stačí víra. Jenže já jsem začal vidět, jak lidé kolem mě čekají, až za ně modlitby vyřeší život. Jak se nevyvíjejí, jen doufají. A to mě děsilo víc, než představa Božího trestu.

Jednoho dne jsem si uvědomil, že pokud nezměním směr, ztratím sám sebe. Rozhodl jsem se vzít život do vlastních rukou. Přihlásil jsem se na vysokou školu, vystudoval ji a postupně si vybudoval profesní dráhu, na kterou jsem dnes hrdý. Ne proto, že bych chtěl někomu něco dokazovat, ale protože jsem pochopil, že odpovědnost za svůj život nesu jen já sám.

Jaromír

Narodil jsem se na jiné planetě, asi to zní bláznivě, ale bohužel je to tak…

Když jsem byl na cestě na tento svět, rodiče vstoupili do velmi specifické křesťanské skupiny Svědků Jehovových. V té době tu byl komunistický režim a tato skupina byla zakázaná, vše se dělo tajně a s hrozbou problémů s orgány tehdejší moci. Nebylo to špatné dětství, i když mezi „světské děti“, jak říkají lidem, kteří nemají jejich pravou víru, jsem příliš nesměl chodit. Přesto jsem měl kamarády uvnitř církve a zažíval i hezké výlety a podobné aktivity. V jistou dobu u mé maminky propukla akutní psychóza a asi v době mé čtvrté třídy základní školy se mi domov a vztah k matce stal nejistým a ohrožujícím. Styděl jsem se za matčiny náboženské schizofrenní bludy. Měl strach, kdy ztropí scénu na veřejnosti atd. Táta přesto pevně naši rodinu udržel, obdivoval jsem jej za to.

Zároveň jsem si ale do života odnesl vzorec, že je správné zatnout zuby a trpět. Naučená bezmoc jak vyšitá.

V období dospívání jsem se nechal v této sektě pokřtít. Cítil jsem to upřímně, věřil jsem ve výklad apokalyptických spisů vyučovaných Strážnou věží, což byl tehdy hlavní nástroj indoktrinace. Věřil jsem v brzký příchod božího zásahu do událostí tzv. Armagedonu. Čas běžel dál a já byl stále víc vtažen do dobrovolné bezplatné práce pro zájmy této skupiny. Našel jsem si mezi věřícími mnoho přátel a také svou manželku. Pracoval jsem jako živnostník a po práci měl mnoho různých „teokratických“ aktivit, byl jsem průkopník a chodil aktivně evangelizovat slíbený stanovený měsíční počet hodin. Postupně jsem ale začínal pociťovat deprese a ty se prohlubovaly, až jsem musel překonat svou vnitřní bariéru a navštívit poprvé psychiatra. Musel jsem překonat stud, že dělám ostudu svému bohu, protože dobří křesťané mají být prý nejšťastnějšími lidmi na zemi. Ale já jsem asi selhal a ta deprese je možná boží trest za mé chyby… „Naštěstí“ tehdy ještě antidepresiva zafungovala a já mohl pokračovat další léta v sebezničujícím způsobu života…

Byl jsem jmenován starším, to je něco jako kněz v jiných církvích. Řešil s lidmi, dnes již vím, že bez vhodné kvalifikace, náročné životní situace a problémy. Jen podle příruček, interních pravidel a Bible. Byl jsem z toho frustrovaný, protože to lidem nepomáhalo. Bible měla přece stačit ke všemu, nechápal jsem, kde je problém. Mé deprese se zhoršovaly, přidala se úzkost a později nespavost. Probudil jsem se kolem půlnoci a už neusnul vůbec, nebo hodinu před budíkem. To jsem překonával vůlí asi tři čtvrtě roku. Pak jsem jednou ve stresu, co mě ten den čeká ráno dostal na silnici smyk a skončil s autem, naštěstí živ a zdráv, v poli. Má nová psychiatrička určila, že trpím syndromem vyhoření. Nastal čas hledaní nové účinné medikace. Také jsem musel zásadně změnit práci. Začal jsem pracovat fyzicky, jako zahradník. Nezměnil jsem ale svou aktivitu pro zájmy sekty. Pořád jsem se tomu věnoval většinu volného času včetně víkendů. Časem jsem ale nasbíral už i opravdu mnoho negativních zkušeností s tím, jak je v praxi vedena tato sekta svými představiteli na všech úrovních. Po jisté nejednotě v názorech v rámci naší rady starších jsem opustil úřad staršího, byl jsem dokonce označen za odpadlíka, což v tu dobu nebyla pravda. Publikacím a článkům odpadlíků od této jediné “pravé“ víry jsem se v tu dobu poctivě a poslušně vyhýbal. Nespravedlivé nařčení od jistého krajského dozorce mě vedlo k tomu, že jsem chtěl zjistit, co ti odpadlíci tedy píšou. Když už mám být ten odpadlík, tak ať alespoň vím, co to je…

Přečetl jsem si knihu od bývalého člena světového ústředí sekty, který pro hluboké vnitřní morální konflikty musel nakonec ze sekty odejít, myslím tím knihu Raymonda Franze „Krize svědomí“. Pamatuji si, že tu noc, kdy jsem knihu začal číst, se ve mně konečně zlomila síla indoktrinace směrem ke kritickému myšlení a já věděl, že pro mě již není cesty zpátky. Tehdy asi začala cesta k mému zotavení. Také jsem navštívil kromě psychiatra i psychologickou pomoc. Nejprve jsem pro silnou disociaci, odpojení od svého skutečného prožívání nebyl schopen mít užitek z klasické verbální terapie, ale ve Fokusu Praha Břevnov mi nabídli možnost přidat se k Dramaterapeutické skupině. Bylo to to nejlepší, co mě mohlo potkat. Pomocí hraní a improvizace a vzájemných interakcí v bezpečném prostředí jsem se za prvé postupně socializoval do normálního lidského prostředí, a také jsem začal otevírat i své skutečné emoce a prožívání. Začal jsem si jich všímat a brát je vážně. Po pěti letech jsem nakonec byl schopen nastoupit i individuální terapii.

Přesto jsem byl stále formálně v té církvi.

Nechtěl jsem zranit a zklamat své rodiče a ztratit všechny své dosavadní přátele. To jediné mě tam ještě drželo. Odchodem od Svědků Jehovových se totiž stáváte horším, než nevěřící a všichni jsou povinni s vámi ukončit jakýkoli společenský kontakt. Nakonec se to ale stejně stalo odešel jsem.

Přidali se k tomu v tu dobu již vleklá manželská krize a já skončil v jednom zimním měsíci sám v téměř prázdném bytě v zapadlé vesnici bez všech svých dosavadních přátel a kontaktů. Tehdy se mi k úzkostem přidaly i panické ataky. To bylo doposud nejhlubší dno mého života, přemýšlel jsem, jestli má cenu žít a jednou jsem taky stál na mostě a rozhodoval se...Naštěstí jsem díky terapiím, sebevzdělávání a aktivní snaze najít si nové přátele postupně začal zažívat radost ze života…

Dnes žiji asi nejšťastnější období svého života. Abych zužitkoval svou zkušenost a trochu napravil svou dřívější aktivitu v propagaci této náboženské skupiny jsem začal psát blog na idnes, svou zkušenost jsem sdílel veřejně v rozhovoru na you tube a v současné době vzniká občanské sdružení, které si klade za cíl informovat veřejnost o toxickém vlivu náboženských skupin s vysokou kontrolou, jak se odborně sektám říká. A také chce prakticky podporovat a doprovázet ty, kteří náboženské trauma prožívají a těžko nachází někoho, kdo by rozuměl tomu, co prožívají. Proto mě oslovila možnost začít dělat práci Peera.

Závěrem chci dodat, že nikdy není moc pozdě a nikdy neste příliš daleko od toho, aby se Váš život nemohl změnit k lepšímu. Třeba já jsem opustil svou rodnou planetu, ale fakt nakonec našel novou a krásnější.

Pavel, 50 let

Už jako dítě jsem se naučil bát. Bál jsem se Boha, bál jsem se rodičů, bál jsem se vlastních myšlenek. Každý náznak pochybnosti jsem vnímal jako selhání, každý vnitřní odpor jako důkaz vlastní zkaženosti. Modlitba nebyla útěchou, ale povinností.

Vyrůstal jsem v rodině, kde byla víra vším – pravidlem, autoritou i měřítkem hodnoty člověka. Láska nebyla samozřejmostí, ale odměnou za správné chování, správné myšlení a „čisté“ emoce.

Postupně jsem v sobě začal potlačovat vztek, smutek i radost. Naučil jsem se tvářit klidně, „správně“, zatímco uvnitř prožíval chaos. V dospívání se přidal intenzivní stud a pocit, že se mnou je něco zásadně špatně. Každá chyba se v mé mysli měnila v hrozbu trestu, odmítnutí nebo zatracení. Objevily se úzkostné stavy, noční můry, tělesné napětí a myšlenky na útěk – ne z domova, ale ze sebe samého.

Rodina mé potíže nechápala. Úzkost byla vykládána jako nedostatek víry, strach jako duchovní slabost. Místo podpory přicházely výzvy k větší poslušnosti, více modlitbám, větší kontrole nad sebou samým. Ocitl jsem se tak v bludném kruhu: čím hůř jsem se cítil, tím více jsem se snažil „být lepší“, a čím více jsem se snažil, tím větší tlak a vinu jsem prožíval.

Zlom nastal ve chvíli, kdy jsem si poprvé dovolil připustit, že problém možná není ve mě. Že bolest, kterou nesu, není důkazem mého selhání, ale reakcí na dlouhodobý strach a emocionální nátlak. Tento okamžik byl zároveň osvobozující i děsivý – znamenal možnost svobody, ale také riziko ztráty přijetí rodiny.

Marek, 17 let